Johnny Depp

Tajemné okno: Mort Rainey je osamělý spisovatel na osamělé chatě uprostřed země nikoho, až po uši potopený v bezedné tvůrčí krizi. Před půl rokem přistihl svoji ženu v jednom zaplivaném motelu s nějakým upoceným ubožákem z Tennesee, od té doby se plácá v rozvodovém řízení, vede strojené telefonické rozhovory s manželkou a povídá si se svým psem. A když zapochybuje, že by mohlo být ještě hůř, na prahu jeho chaty zazvoní tajemný Jižan v širokém klobouku a nařkne Morta z toho, že mu ukradl povídku a vydal ji pod svým jménem. Hrdý Mort, kterého nařčení z plagiátorství rozpálí doruda, převezme od cizince pomačkaný a časem zkoušený rukopis, který se po bližším zkoumání opravdu až příliš podobá jedné jeho povídce, na níž si však zub času v oddělení vzpomínek v jeho hlavě pochutnal už velice dávno. A John Shooter, jak se neodbytný návštěvník představí, si prý kradení svých povídek rozhodně nenechá líbit. Buď Mort uvede vše na pravou míru, povídce přepíše konec podle Shooterovy verze a vydá ji znovu pod jeho jménem, nebo bude opravdu zle. Slova, které Mort Rainey bere v té chvíli na lehkou váhu, nabírají hlubšího smyslu ještě téhož večera po praktické ukázce „bude opravdu zle“ na jeho domácím mazlíčkovi, který se stává obětí velmi účelové metody, jak připravit zvíře o život pomocí šroubováku. A pak to Raineymu konečně docvakne - tohle skutečně není lovec autogramů a pokud okamžitě něco neudělá, další šroubovák může skončit v jeho těle. Záchrana vlastního života před odhodlaným psychopatem však není lehká za normálních okolností, natož v prostředí liduprázdného nočního lesa…

Tajemné okno je volnou adaptací knihy Stephena Kinga Skryté okno do skryté zahrady (u nás vyšlo spolu se Žrouty času ve sbírce Čtyři po půlnoci). Záměrně uvádím, že volnou, protože změn je tu oproti knize příliš mnoho a bohužel nejde ve většině případů o změny kosmetické, ale zcela zásadní. Zatímco kniha rozebírá vnitřní stavy spisovatelovy mysli a nejvíce zasahuje do žánru pravověrného psychologického dramatu, film je lehce detektivním příběhem, kombinovaným s čistokrevným thrillerem, jehož malá komorní rozmáchlost je bohatě vyvažována počtem přehlušených smyčců a šokujících lekaček. Je to především part pro herecký vokál Johnnyho Deppa, který zde hodinu a půl prakticky nic nedělá, jen občas spí, pije limonádu z plechovky, pobíhá po domě, někam vyjede nebo prohodí pár slov s naštvaným Johnem Turturrem, o jehož plastickém charakteru si mimochodem příznivci knihy mohou nechat jen zdát. Jde o film roztahaný, ale jen výjimečně nudný, což je v kombinaci s herci slušná trefa do černého. Jestliže však srovnám příběhový rozsah, který se Koeppovým kolegům na poli Kingových adaptací vešel do stejného časového úseku, režisér Tajemného okna prohrává na plné čáře.V odlesku zpětného zrcátka, do kterého se divák podívá po závěrečných titulcích, ho může napadnout otázka, proč si režisér nevybral raději látku rozmanitější (a že Stephen King románovou krizí rozhodně netrpí) - mělo smysl točit hodinu a půl šikovně maskované, skvěle natočené a zahrané vaty, která se přesně jako ta pouťová rozplyne už s vyhozením krabice od popcornu? Pokud chci mít ve filmu poselství či trvanlivou pointu, nevyberu si určitě námět, který lze efektivně vecpat do časových kleští televizní bakalářské povídky.

Deppův Mort Rainey je bez závěrečné půlhodinky své papírové předloze poměrně věrný, i když postrádá jeden základní povahový rys, které filmové médium z principu nemůže pitvat od samého začátku, protože by se proflákla pointa a divák by neměl příliš velkou radost. A já o ní nemohu mluvit ze stejného důvodu. Pokud lze říci (a skutečně lze), že Rainey svoji filmovou transformaci poměrně ustál, pak se musí dodat, že z Johna Shootera se stává zcela zjednodušená figurka bez psychologického vývoje, prostě vykonávající vše ošklivé, co se dá od filmového psychopata čekat. Podobnou postavu jste viděli asi ve sto filmech a jen herecký chameleon John Turturro může za to, že má v oku alespoň malou nejednoznačnou jiskru, o které však ve scénáři určitě nemohla být vůbec řeč. I když vlastně nevím, proč by tohle mělo průměrnému divákovi nezasaženému knihou vůbec vadit a nemohl si tento paradoxně nejsilnější aspekt celku náležitě vychutnat.

Mnohem závažnější věcí, kterou už jsem zpola načal, je totiž závěrečná pointa. Ta pravděpodobně svou hloupostí uhrane všechny - na čtenáře čeká ÚPLNĚ jiný konec, na ostatní při troše pozornosti velice předvídatelný zvrat, který se podařilo tak tak vybalancovat na hranici akceptovatelnosti a těžkého plácnutí do čela. Je to přesně ten druh zvratu, o kterém není dobré vědět před návštěvou kina, protože překope celý film. Je zajímavý, ale jen do té chvíle, než z něj scénář začne těžit moc dlouho. Moc dlouho je v tomto případě celá čtvrthodina, pro jejíž místo ve filmu nenacházím v předchozím ději nejmenší opodstatnění. „Šokující“ zvrat střídá druhý a najednou je toho na jeden normální uvěřitelný film příliš. Scénárista Koepp (který má mimochodem na svědomí scénář ke Spider-Manovi) přestává být věrným fanouškem Kinga a pokouší se být nablýskaným novodobým (multi)Hitchcockem, na což nemá ani náhodou.

A přitom mu to na režisérské stoličce tak krásně odsýpá! Předlouhé kamerové ekvilibristické nájezdy ála David Fincher (jeden začíná na hladině jezera a skrze horní patro chaty se probojuje až ke spícímu hrdinovi na gauči v přízemí), hodinka skvěle vybudované atmosféry v prostředí na konci světa (oblíbené kulisy pro Kingovy příběhy) a svižné vyprávění, jehož tempo je o to cennější s faktem, že se většina filmu odehrává na place několika metrů čtverečních.
Napsal: Petr Čihula Filmpub.cz