Johnny Depp

Kdysi dávno v Mexiku: Ambiciózní završení trilogie o El Mariachim se se značným zpožděním konečně dostává do našich kin a my můžeme konečně posoudit, nakolik se Robertu Rodriguezovi zadařilo a nakolik jsou pravdivé zvěsti o tom, že Depp zase ukradl celý film pro sebe...

Poslední část „mariachiovské“ trilogie zamýšlel Rodriguez jako poctu slavným spaghetti westernovým opusům Sergia Leoneho, což zjevně nepochopil vynálezce českého distribučního titulu, když ho nenapadlo pojmenovat film „Tenkrát v Mexiku“, tak aby (stejně jako originální název) odkazoval na legendární Tenkrát na Západě. Ještě větším inspiračním zdrojem, jak se Rodriguez sám nechal slyšet, byla však Leoneho „dolarová trilogie“ a zvlášť její poslední díl Hodný, zlý a ošklivý, který ty předchozí předčil epickým rozsahem, množstvím a propracovaností postav (což zahrnovalo redukci Clinta Eastwooda z jasného hlavního hrdiny na jednoho ze tří titulních parchantů) i společensko-satirickým rozměrem. Rodriguez měl zřejmě pro svůj třetí díl podobné ambice, a tak film zalidnil množstvím rázovitých figurek, Mariachiho degradoval z tajuplného mstitele na jednoho z mnoha hráčů v komplikované spleti intrik a vše opepřil pozadím fiktivního politického konfliktu.

Nemá smysl pokoušet se dopodrobna líčit překombinovaný příběh, zahrnující tolik postav rozdílných motivací a tolik dějových linií, že je s podivem, jak se to všechno do devadesátiminutové stopáže vůbec vešlo. Mariachiho touha po odplatě ani tentokrát nechybí, ale je už jen jednou z přísad ve složitém propletenci vztahů a tajných plánů. V tomto prostředí se nadmíru obratně pohybuje agent Sands (Johnny Depp), který najme Mariachiho (samozřejmě Banderas), aby odstranil jistého generála Marqueze, s nímž má beztak nevyřízené účty související s mrtvou manželkou (Salma Hayek - ano, moc si jí neužijete) a dcerou. Podobným způsobem využije Sands ex-FBI agenta Ramireze a přemluví ho k likvidaci drogového magnáta Barilla (Willem Dafoe), jenž mezitím s Marquezem plánuje atentát na mexického prezidenta. Do guláše můžeme přimíchat i zkorumpovanou policistku (Eva Mendes), bezpočet poskoků již zmíněných postav (mimo jiné Mickey Rourke nebo nezbytný Danny Trejo), duo odvážných hudebníků (Enrique Iglesias? To už je moc…) a lidové povstání. Výsledkem je takový menší chaos, v němž to téměř každý hraje nejmíň na dvě strany, nikdo není tím, čím se zdá být a divák co chvíli nestíhá.

Čímž se dostávám k faktu, že třetí Mariachi nakonec budí dojem rozmáchlého velkofilmu pouze názvem. Rodriguezův vypravěčský styl je totiž ve skutečnosti všechno možné, jen ne epický. To by musel být komplexní příběh podpořen odpovídajícím vykreslením postav a prostředí. Avšak kde si Leone dával na čas s jemnou charakterizací, Rodriguez přebíhá od postavy k postavě tak bleskově, že se s žádnou z nich prakticky není šance ztotožnit a stříhá mezi dějovými liniemi kulometnou, až matoucí rychlostí, navíc se zapojením flashbacků. Ve výsledku tak celek působí zkratkovitě a nedotaženě a je westernové poetice mnohem vzdálenější, než předchozí díly. Nelze se ubránit dojmu, že některé z postav jsou jen na ozdobu, pro příběh zcela zbytečné a vnucuje se otázka, proč Rodriguez nedopřál filmu delší stopáže.

Tím však nechci říct, že to celé není solidní zábava. On totiž onen lehce chaotický ultrakoncentrovaný guláš má taky něco do sebe. Ona zkratkovitost vytváří spolu s plejádou sice zcela dvourozměrných, ale typově výborně obsazených a s patřičným nadhledem zahraných figurek do jisté míry unikátní, až comicsovou poetiku, která vše drží vysoko a bezpečně nad hladinou nudy, třebaže někdy nebudete mít ani páru, co se právě na plátně děje. Když k tomu připočítám vynalézavé, oproti Desperadovi ještě třikrát více nadsazené, do krajnosti přetažené akční scény, v nichž Mexičani po zásahu bambitkou odlétají dvacet metrů do vzduchu, a místy celkem bizarní, řádně krvavé momenty, působí na mě tento film málem comicsověji než Batman. Stupeň nadsázky, hraničící s karikaturou, je skutečně proti předchozím dílům nevídaný a když přistoupíte na tuto svéráznou poetiku (ovšem zcela jinou, než jakou slibovaly propagační zdroje), troufám si tvrdit, že nebudete vstupného litovat.

No a pak je tu ještě mistr Johnny Depp, jenž beze zbytku využívá značného prostoru, který jeho postavě vychytralého agenta Sandse scénář poskytl (však i hlášky má zdaleka nejlepší) a strhává na sebe pozornost podobně - a s použitím podobných prostředků (úchylná mimika, cool ohoz a přehnaná gestikulace) - jako v Pirátech Karibiku. Lze namítnout, že Depp v tričku s nápisem „CIA“ působí v Mariachiho světě jako pěst na oko a že spíše prvoplánově exhibuje, než aby se snažil o skutečně konzistentní pojetí postavy (nezapomínejme, že tohle točil už před Piráty, kde svůj úchylácký model teprve dopracoval k dokonalosti), ale v kontextu celkové ujetosti filmu a jeho zmíněné stylizace tyto námitky neobstojí. Naopak, Depp je, jako už mnohokrát, spolehlivým tahounem snímku. Poněkud zastíněný Antonio Banderas odvádí běžný standard a ostatní známé tváře v čele s Dafoem a Mickey Rourkem s chutí naplňují své typové škatulky. Salmu Hayek, i když je na plakátě, spatříme nakonec celkem asi tak na pět minut, které zahrnují z hlediska děje zcela zbytečnou, ale asi nejlepší akční scénu filmu - což, pravda, o konzistenci díla něco vypovídá…

Přes značnou přeplácanost a rozpor mezi zkratkovitou formou a komplikovaným obsahem nakonec nelze neocenit Rodriguezův osobitý styl a energii, se kterou vysekl jako obvykle celý film prakticky sám (režie, scénář, kamera, střih, hudba, výprava, spoluprodukce a kdo ví co ještě) a za polovinu obvyklého rozpočtu. Byť je Tenkrát v Mexiku z celé trilogie asi nejproblémovější (nechci-li říct rovnou nejslabší), je to stále nadmíru osvěžující zábava, která alespoň příliš nekopíruje Desperada. Lze možná litovat, že se Rodriguez skutečně nepokusil o dvouapůlhodinový epos ve spaghetti westernovém stylu, ale jeho plakátový, ulítlý polocomicsový koncentrát je celkem solidní alternativou.
Napsal: Tadeáš Petr Filmpub.cz